Přinášíme vám dopis, který kardinál Dominik Duka adresuje seniorům.
Publikováno: 3. 4. 2020 10:15
Foto: Martina Řehořova, ČaV
Drazí moji přátelé senioři, blízcí nejen v Kristu, ale i věkem; bratři a sestry!
Zdravím vás ze svého bytu na pražských Hradčanech, kde trávím čas své karantény, jak jistě víte. Mám v porovnání s běžným režimem trochu více času a má trvalá solidarita s vámi pojednou nabyla velice konkrétních, hmatatelných rozměrů. Dopis, tato klasická forma komunikace, pořád neztratil své kouzlo. Jistě i vaši blízcí si rádi přečtou vaše dopisy, vzpomínky na doby minulé i pocity v současnosti, které jim třeba napíšete během chvilek, kdy se nemůžete vidět a cítíte se osamělí.
Většina z nás se narodila v období kolem druhé světové války. Patříme ke generaci, která, na rozdíl od našich rodičů nebo prarodičů, už neměla možnost zažít velký moment zrození naší státní vlajky. Když jsme si před pár dny, 30. března 2020, připomínali její stoleté narozeniny, málokdo si zároveň s tímto velkým výročím uvědomil, že to bylo právě před 100 lety, kdy naši zemi a evropský kontinent stále ještě druhým rokem pustošila španělská chřipka.
Po 100 letech nás nyní zasáhla vlna další velké, celosvětové epidemie. A naše představy o tom, že pro nastávající mladé generace – generace vašich dětí, vnuků a pravnuků – přichází konečně po době totality a útlaku ona krásná epocha plná svobody a možností, se nám najednou bortí. Neříkám to proto, abychom chápali současnou situaci se skleslou myslí a s rukama v klíně! Poukazuji zde na tyto souvislosti proto, že stejně tak jako na začátku 20. století směly krásné okamžiky První republiky přijít až po překonání první světové války a zmíněné pandemie španělské chřipky, tak příchodu tolik vytoužené svobody před 30 lety předcházela druhá světová válka a dlouhé období totality, byť s pár světlými okamžiky. Ty nejkrásnější momenty našeho života i života našich rodičů a prarodičů se často odehrávaly na pozadí velmi těžkých a bolestných etap a situací.
Musíme vidět, že Bůh zasahuje do dějin světa nejen krásnými slovy, ale také opravdovou intervencí v našich časech. Mění svět a mění ho vždy k našemu dobru. Jsme svědky toho, jak se mezigenerační rozdíly stírají, starost o bližního a vlna solidarity nejsou prázdnými pojmy, jak se ukázalo v nezištném tvoření roušek a dalších pomůcek. Starají se o nás naše rodiny, přátelé, dobrovolníci všech věkových kategorií. Ohleduplnost, kdy najednou nejde jen o sebe sama, ale také o toho druhého, se jistě zapíše i do našich dějin.
Můžeme se spolehnout na naše vyspělé zdravotnictví a být hrdí na naše vědecká pracoviště, která směle drží krok s nejvyspělejšími zeměmi světa, ať už je to Liberecká technická univerzita nebo ČVUT. V domovech důchodců, a to nejen církevních, nejednou zůstává s nakaženými seniory celý personál a v karanténě dál obětavě pečuje o svoje klienty. Chci při této příležitosti konkrétně, mezi jinými, poděkovat a vyzvednout náš Charitní domov pro seniory v Mukařově. V tomto místě byl v internaci, tedy také v izolaci, kardinál Beran v době komunismu. Personál tohoto domu zůstává v karanténě se svými klienty! Myslím, že je to krásný příklad! Vedení Arcidiecézní charity Praha je v podobné situaci jako i my, také na základě kontaktu s panem biskupem Karlem jsou v ochranné lhůtě. Chci poděkovat jak panu řediteli Němcovi, tak jeho zástupci, kteří jsou také s námi se všemi solidární.
Chtěl bych vás ujistit, že s vámi jsme skutečně solidární. Otec biskup Karel Herbst na nemocničním lůžku zápasí s nemocí, s oním koronavirem, jednoduše řečeno s čínskou chřipkou, já se svými kolegy zůstáváme v ochranné lhůtě, včetně zaměstnanců arcidiecézní charity. Jsem s vámi solidární v modlitbě, stejně tak jako jsem solidární, když sloužím každé ráno mši svatou v arcibiskupské kapli, kterou můžete sledovat denně od 7:15 na mém Facebookovém profilu. Zde jsem s vámi spojen a je to vaše i moje, naše společná mše svatá.
Moji drazí, můžeme mít a mějme skutečně důvěru! Protože jsme v dobrých rukou; především jsme v rukou Božích. A to nejen my, ale i právě ta mladší a nejmladší generace, na které nám záleží nejvíc, více než na nás samotných, a která má ještě celý život před sebou. Tak, jako naši rodiče a prarodiče nás učili vkládat naše ruce do rukou Božích, tak, jak složené ruce tvoří gotickou podobu naší katedrály (jak to geniálně vystihl mistr Preclík v Křížové cestě, vybudované patnácti umělci v blízkosti Kuksu), předejme tuto zkušenost dál. Vždyť víme, že naše modlitby, především ty dětské modlitby, naše první setkání s Kristem v podobě Prvního svatého přijímání, jsou vzpomínkami na to, že mnohé těžkosti a mnohé nemoci jsme překonali díky Božímu zásahu.
Vám všem, vašim rodinám, dětem, vnukům, pravnukům, blízkým, přátelům a celé naší zemi vyprošuji Boží milost.
