Povězme si to na rovinu: Jan Pavel II. byl mystikem ještě předtím, než se stal papežem, a dokázal se soustředit na každou situaci a modlit se růženec; Pavel VI. byl myšlenkovým asketou, jehož trýznily problémy církve, kterou bylo třeba uvést do světa; Jan XXIII. byl spjat s římskými zvyklostmi a tradicemi tak silně, jak bývají jen venkované s pevnou vírou. A mohl bych jít ještě dál proti proudu času a ukázat, že všichni papežové před Benediktem XVI. měli svou podobu mystiky, svůj způsob asketismu.

 

Benedikt XVI. však požadoval ještě krok navíc. Benedikt XVI. chtěl, aby víra byla živena rozumem. Jistě proto, jak se píše v listu svatého Petra, aby dokázal poskytnout důvody k naději.

Zároveň však Benedikt XVI. zvěstoval pokornou, jistou víru, plnou radosti ze setkání se Zmrtvýchvstalým a jistoty, že k tomuto setkání došlo. Velkým zápasem Benedikta XVI. tedy nebyl boj proti sekularismu, zlu mimo církev, s nímž by mohl diskutovat a projevovat nesouhlas. Naopak, bojoval proti vnitřním nepřátelům uvnitř samotné církve.

Byl to boj proti záludným nepřátelům. Od padesátých let znepokojovalo Benedikta XVI. novopohanství, lidé, kteří se označovali za křesťany, aniž by jako křesťané žili. Dělal si tudíž starosti o křesťany, kteří přestali věřit v křesťanství, a dokonce začali zpochybňovat historické pravdy víry.

Benedikt XVI. byl učenec. A jako učenec věděl, že pravdu nelze vlastnit a skutečnost je možno vyložit jenom za tu cenu, že ji učiníme o něco méně pravdivou. Vše drží pohromadě ve zvláštní kosmické rovnováze, která může pocházet jedině od Boha.

Proto Benedikt XVI. kritizoval historickou metodu, která zašla tak daleko, že zpochybňuje dokonce i evangelium. Napsal knižní trilogii o Ježíši Nazaretském, jejímž poselstvím je toto: Evangelium není jen symbolická kniha, která popisuje abstraktní víru, ale je to skutečná kniha s ověřitelným příběhem.

A Ježíš nemůže být postavou, kterou by bylo možno jakkoli upravovat a využívat a nelze jej vykládat pouze symbolicky. Naopak, je to historická postava, Bůh, který se stává tělem a krví a má přesný, lineární, nesymbolický, avšak skutečný příběh.

Už zde dochází k mimořádnému paradoxu, protože papež, který se více než kdo jiný snažil vysvětlit víru rozumem, pak tutéž víru znovu ukotvuje ke konkrétnímu životu, k příběhu, který je Dějinami. Víra rozumu je vírou prostých, vírou těch, kteří věří doopravdy.

Je to zřejmě revoluční pasáž, která překonává rozpor mezi lidem a elitou, tak jak to dokáže jen křesťanství. Tato pasáž však také překonává protiklady mezi tradicionalisty a progresivisty. Přesahuje jakoukoli ideologii. Cílem Benedikta XVI. totiž bylo vytvářet harmonii, nikoliv protiklady.

Je to vidět na mnoha rozhodnutích, i těch nejméně pochopených, která Benedikt XVI. učinil jako papež. Například na liberalizaci slavení starobylého obřadu, jejímž cílem bylo vytvořit jednotu, nikoliv rozdělení, překonat protiklady a hledat soulad mezi dvěma různými postoji. Ale také na diplomatických rozhodnutích, počínaje těmi, jež se týkala Číny, kdy předpokládal jasné hlásání pravdy, ale také neustálý dialog vycházející z pevných základů, aniž by se činily ústupky.

Pro Benedikta XVI. všechno muselo mít svůj účel a muselo odrážet účel církve. Například reforma vatikánských financí byla provedena s ohledem na poslání církve (a Svatý stolec to výslovně prohlašuje ve zprávě MONEYVAL) a reforma Caritas Internationalis byla provedena s myšlenkou, aby charita jednala v souladu s hodnotami, které církev hlásá.

Neexistuje žádné, byť sebemenší rozhodnutí, které by nevycházelo z přesného myšlení Benedikta XVI. a neexistuje žádná jeho myšlenka, která by nevycházela z křesťanského vědomí a koneckonců z vědomí příchodu Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka.

Toto všechno bylo asi přespříliš v době, která náboženství považuje téměř za cetku a abstraktní myšlení se pro ni stává problémem. Skutečnost už nelze utvářet od nějaké ideje, protože se zdá, že k tomu nejsou prostředky. Zde se rodí sekularismus a odpor k náboženství, které dnešní člověk jen těžko chápe. Zbožnost ano. Iracionalita, ano. Víra živená rozumem, nikoli – to je příliš obtížné.

To je pohled na svět, s nímž se Benedikt XVI. po celý svůj život potýkal. Nejenže člověk může mít velkolepé plány, je k tomu dokonce povolán, neměl by zjednodušovat, ale zároveň má zůstat prostý. Člověk je povolán žít pro velké myšlenky, nikoli pro malé výsledky. A víra, jistota vzkříšení, je možná tou nejúžasnější myšlenkou, s jakou se kdy člověk setkal.

Problémem nebyl Benedikt XVI. Problémem je spíše církev, která už nevěří, a nebo věří příliš sama sobě. Proto Benedikt XVI. vyzval k odsvětštění a využití vhodných sekularizačních trendů, které by umožnily svobodnější a pravdivější církev.

A z toho pramení Ratzingerovo proroctví o církvi, která bude nucena opustit mocenské struktury a stane se menší, téměř bezvýznamnou. Bylo to však pozitivní proroctví, protože Benedikt XVI. zdůrazňoval, že svět pak bude s nadějí vzhlížet k těm několika málo zbývajícím křesťanům, kteří skutečně věří.

S nadějí jsme vzhlíželi k Benediktu XVI. Patřil do staré éry, ale nová ještě nezačala. Je načase začít ji budovat a dobře při tom využívat jeho učení.

 

Andrea Gagliarducci
Přeložil Pavel Štička